Cesty autobusem

13. ledna 2016 v 21:42 | Bludička |  Žila, jak jí radila vášeň
Sedím na sedačce a dívám se z okna. Občas se můj pohled stočí i na ostatní pasažéry, pozoruju je a přemýšlím o nich. Pak mě upoutá jedna slečna. Má dlouhé blonďaté vlasy a oči se jí lesknou, jako by měla každou chvíli plakat. A potom si rukou otře tváře a mě je všechno jasné. S někým telefonuje a já si říkám, že bych za ní ráda šla a zeptala se jí, jestli je vše v pořádku. Jestli jí můžu nějak pomoct. Jenomže pak mi dojde, jak prázdná to jsou slova. Samozřejmě, že nemůžu. Vždyť ji ani neznám, nevím ani zbla o jejích problémech. Takové otázky cizích lidí spíš polekají. Nemluvě o tom, že s někým přes mobil hovoří, teď by to bylo navíc velmi neslušné.


Kdybych jí měla co nabídnout, nějak ji rozveselit... udělat zkrátka dobrý skutek a potěšit ji. Alespoň na chvíli rozptýlit od chmurných myšlenek. V tu chvíli si vzpomenu na čokoládu, která mi leží doma na poličce. Koupila jsem jí přesně za tímhle účelem - abych mohla být podivín, co oslovuje lidi v metru či autobuse, když se netváří moc šťastně, a nabízí jim čokoládu. Tu má přece každý rád, nevím o nikom, koho by to gesto alespoň nepotěšilo, i kdyby sladké nejedl. Jenomže na to jsem příliš roztržitá, nejsem si ji schopná uklidit do tašky, vždy na to zapomenu. A i kdyby ano, dnes mám stejně jiný batoh, než který nosím normálně.
Hledám jinou alternativu. Možná bych jí mohla alespoň podat kapesník. Prohledávám tašku. Ne. I na to jsem příliš roztržitá, v tašce nemám ani jeden jediný. Nebo třeba nějakou malou drobnost, kterou bych měla v kapse a mohla jí neznámé nabídnout. Bylo by to pravděpodobně divné, ano, s tím počítám. Ale něco bych udělala.
Někdy ve chvíli, když autobus míjí poslední zastávku před tím, než vystupuju, si na něco vzpomenu. Jedu z tvůrčího psaní, v tašce mám penál. V penále kromě neuvěřitelného množství tužek i dvě rolničky. Možná bych jí mohla dát jednu z nich. To by jí mohlo udělat radost. Nebo alespoň jiný směr myšlenek. Jenomže i přes to, jak urputně jsem se přesvědčovala, že mít tu čokoládu, tak za ní dojdu, teď tu odvahu marně hledám. Vždyť tohle je ještě větší level divnosti, než nad kterým jsem kdy uvažovala. Nemůžu jí jen tak dát rolničku. Čokoláda se dá odmítnout, ale tohle? Nemůžu jí to jen tak vnutit. A co by s tím vůbec dělala? Někam to založila a zapomněla. Nebo rovnou zahodila. Ne, takový osud pro své rolničky nechci. A jí by to jistě také mohlo rozhodit, jídlo je něco jiného než hmotný dárek, to prostě nejde...
Cítím se jako v korzetu, jak by asi někteří řekli, přestože já vím, že to není tak úplně pravda. Tohle je horší. V korzetu člověk cítí tlak na tělo a po nějaké době se tomu alespoň trochu přizpůsobí. Tomuhle se přizpůsobit nejde. Je to ledová ruka, která člověku svírá plíce, neurčitý strach z ničeho. Prostě jen z představy komunikace, která je lidem vlastní. A i přesto bych něco chtěla udělat. Jenomže v tu chvíli už autobus zastavuje na mé zastávce. Vnímám, jak vstávám, odcházím ke dveřím a opouštím vozidlo. Ztrácím šanci.
Potom cestou domů mi dochází, že to byla zkouška. Zkouška, kterou jsem neprošla. Asi jsem příliš srab, než abych mohla být tím, kým chci. Mluvit na cizí lidi a dělat jim radost. Protože když jsem to nezvládla dneska... kdy jindy?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Skrai Skrai | Web | 13. ledna 2016 v 22:07 | Reagovat

Tohle se stalo doopravdy, nebo je to povídka? Každopádně, je to napsané hezky čtivě. Já bych ji v takové situaci určitě nechala být, protože sama nemám ráda když si mě všímá někdo (k tomu cizí člověk) jak brečím. Já radši žiju ve vědomí, že mě nikdo nevidí :D ale to asi záleží na typu osobnosti.

2 Bludička Bludička | Web | 14. ledna 2016 v 13:17 | Reagovat

[1]: Moc děkuju. Je to doopravdy jedna reálná cesta autobusem, konkrétně včerejší. Troufám si říct, že svým povídkám dávám smysluplnější děje i postavy :D
Já jsem třeba ráda, když mě někdo přivede na jiné myšlenky anebo alespoň utěší. Když brečím a nikdo si toho nevšímá, je to takové... prázdné. Mám pocit, že slzy jsou právě od toho, abychom dali okolí najevo, jak se máme, stejně jako úsměv. Ale je pravda, že to je různé člověk od člověka a záleží i na situaci a důvodu.

3 womm womm | E-mail | Web | 15. ledna 2016 v 1:49 | Reagovat

Pekne napísané .. otázkou je či si ľudia zaslúžia takéto správanie, čo pri neznámych nikdy nevieš. Takisto sa mi páči postreh z komentáru [1]:. Tiež mám radšej pocit anonymity a teda by ma takéto niečo asi celkom rozhodilo :-D Napísané to je ale celé veľmi pekne :)

4 Just Blaze Just Blaze | 16. ledna 2016 v 16:10 | Reagovat

Já si obvykle v takových chvílích říkám 2 věci: Zaprvé si nic nebrat, protože nevím, co v tom může být :D A zadruhé mi ten člověk přijde, že nepřišel jenom tak, že mi chce něco nabízet nebo prostě nějak využít :D No, je to divná doba...

Pěkně napsané! :-)

5 Sugr Sugr | E-mail | Web | 10. února 2016 v 18:49 | Reagovat

Moc hezky napsané, moc hezky se to čte!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama