Leden 2016

Cesty autobusem

13. ledna 2016 v 21:42 | Bludička |  Žila, jak jí radila vášeň
Sedím na sedačce a dívám se z okna. Občas se můj pohled stočí i na ostatní pasažéry, pozoruju je a přemýšlím o nich. Pak mě upoutá jedna slečna. Má dlouhé blonďaté vlasy a oči se jí lesknou, jako by měla každou chvíli plakat. A potom si rukou otře tváře a mě je všechno jasné. S někým telefonuje a já si říkám, že bych za ní ráda šla a zeptala se jí, jestli je vše v pořádku. Jestli jí můžu nějak pomoct. Jenomže pak mi dojde, jak prázdná to jsou slova. Samozřejmě, že nemůžu. Vždyť ji ani neznám, nevím ani zbla o jejích problémech. Takové otázky cizích lidí spíš polekají. Nemluvě o tom, že s někým přes mobil hovoří, teď by to bylo navíc velmi neslušné.

Co dělám v neděli večer

10. ledna 2016 v 22:00 | Bludička |  Žila, jak jí radila vášeň
Dnes jen tak sedím v posteli a sleduju, jak se Popelčin střevíček mění v dlažební kostku, kterou házím do okna.

První vztah je zábava. To ale jen do chvíle, kdy se z něj nestane katastrofa.

A tak jen tak sedím v posteli a sleduju, jak se člověku, na kterém mi pořád záleží, ale už jinak, než ze začátku, láme srdce. Mou vinou.

Viděli jsme se naposledy ve chvíli, kdy mi řekl, že doufá, že se nevidíme naposledy. Ano, utla jsem to přes internet, nedokázala jsem mu to říct do tváře. Znova. Teď se se mnou už nikdy v životě nechce vidět.

Cítím se kvůli němu špatně. Ale jen kvůli němu, mou duši to netíží.

Jako kdyby někdo otevřel dveře od klece, najednou jsem tak nějak lehčí, cítím se svobodná. Vztah pro mě byl vězení.

Možná to byla jen hloupá hra s nitkami citů, nevím, co jsem si myslela. Zato vím moc dobře, co si myslím teď. Napadá mě, že jsem mu zničila život. Chce se vzdát všeho, co jsme měli společné. I kamarádů a akcí. Nevěřím tomu. Ale co když...

Vlastně je mi to jedno. Jsem k tomu lhostejná, jsem lhostejná k světu.

Ať si dělá co chce.