Potkala jsem Štěstěnu

27. prosince 2015 v 15:00 | Bludička |  Žila, jak jí radila vášeň
Na Štědrý den jsme šli na procházku. Má rodina a náš průvodce, zlatooká kočka, na kterou už žádné dítě ve vesnici nekřikne jinak než Tajný agent. A já nejsem výjimkou, vždyť jsem to pojmenování sama vymyslela. Kočka tak vážená, že kvůli ní máme ve sklepě konzervy s kočičím žrádlem, přestože sami žádnou nemáme. Tak vážená, že přestože by se mohla protáhnout dírou v plotě, branka se zavírá až v okamžiku, kdy projde. Ona není naše, není ani nikoho jiného. Je jen a jen svoje, je tam, kde se jí zrovna hodí být. Řekla bych nestálá jako sukně kurtyzány, ale to bych jí křivdila. Spíše jako samotný Gandalf Šedý, později řečený Bílý. Jde s vámi, doprovází vás, ale dokáže se ztratit jako stín, jakmile potřebuje.
Tam na cestě, pod dozorem jehličnatých velikánů, jsem potkala Štěstěnu. Zastavila mé kroky a požádala mě, ať obrátím pohled k zemi. A já tak udělala, protože krásným vílám se nemá odporovat. Mezi mechem a borůvčím, mezi hlínou a větvemi připomínajícími paroží, jsem si našla žezlo.

To, které dřív zdobilo korunu jiných, to které bylo stejně živým jako sdce nebo dech, bylo najednou mé. Teď jenom doufám, že si pro něj nepřijde původní majitel. Jako v pohádkách, kdy muž sebere labutí křídla a získá tím nádhernou přízračnou ženušku. Která mu ale frnkne, jakmile jí perutě vrátí. Já ještě manžela nechci, co bych s ním asi tak dělala? Zvlášť, pokud by to byl v hloubi duše srnec. A můj přítel by z toho také nebyl moc nadšený. Nemluvě o tom, že to já jsem tady ta přízračná, kterou jednou někdo získá darem a ona mu potom při první příležitosti uteče...
Dnes jsme byli na procházce zase. Smáli se mi, že prý si budu moct najít další paroh do páru. A v tu chvíli jsem zahlédla další poklad, snad sám Osud k nim navádí mé kroky. Nějaký vášnivý houbař nejspíš postrádá svůj zavírací nožík, který už má ale nového majitele. Teď mi leží v kapse, tátovi se nelíbil a byl by ho tam nechal, asi si myslí, že je to cetka. Ale i kdyby ano, je to moje cetka. Jsou to drobné poklady, děti nevšednosti, které leží opuštěné a jen čekají na někoho, kdo by je zvedl z trávy.
Zasloužila jsem si titul hledače pokladů a třeba tohle doopravdy nebylo to poslední, co jsem kdy našla.
Zakončilo to nevšední setkání s jedním z mnoha lesních obyvatel. Oborou, kolem které jsme procházeli, se mihla srna nebo snad možná ten srnec, který už už vyhlíží nového majitele své chlouby, toho krásného kostěného šperku. Mám se začít bát? Ne, snad ne, jsem přesvědčená, že to byla jen jeho paní.

Naposledy se otáčím čelem k oboře a sluneční paprsky tančící mezi stromy mě na chvilinku oslní. Musím mít přivřené oči, abych vůbec něco viděla, přesto toho ale není moc, na co by se dalo hledět. Les je tichý, nehybný. Po srnčí dámě není ani vidu, ani slechu, nejspíš se ještě stále skrývá mezi nižšími stromky za plotem. Nevšimla jsem si, že by utekla. Ukláním se, jak to dělají muži na plese, když děkují za tanec se svou múzou.
"Madam," zašeptám s úsměvem. Nevadí, že mě nejspíš neslyšela. Na tom přece nezáleží.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama