Živote...? Jsi to ty?

19. listopadu 2015 v 21:41 | Bludička |  Žila, jak jí radila vášeň
Nepoznávám tě, živote. Vždy jsi pro mě vypadal jinak, byl jsi bezstarostný a volný jako pták. Plný kouzel a fantazie. Ale teď je něco jinak, co se změnilo? Já to vlastně ani sama nepoznám, ta změna se připlížila moc pomalu, než aby ji kdo postřehl. A najednou se člověk rozhlédne a zjistí, že místo v rozkvetlé aleji stojí na horkém písku. Pálí mě do chodidel, bolí to, když si vzpomenu na stín stromů. Ale zároveň jsem šťastná, protože i tahle krajina je krásná, jen jiným způsobem. Je divoká, je cizí. Je nová a neprobádaná. Ale už to není můj život. Nebo ano?

Za poslední dva roky se můj život změnil k nepoznání. A já si to uvědomuju čím dál tím víc. A já se změnila taky. Najednou si nejsem jistá, nakolik jsem s tou změnou spokojená. Ano, většinou mi to tak vyhovuje a jsem tak spokojená. Ale.

Dřív jsem...
...měla celý víkend jen pro sebe. Mělo to svá pro i proti, měla jsem spoustu času dělat cokoli se mi zlíbí, ale vlastně jsem si to neuvědomovala. Nevážila jsem si volna, protože ho bylo příliš. A mrhala jsem s ním, to plítvání mi teď přijde strašné.
...musela rodiče dlouho a složitě přemlouvat, když už jsem někam chtěla jít. A nejednou se mi stalo, že to bylo tak úmorné, že mě to stálo veškeré síly a já už se na danou akci vlastně ani netěšila.
...celé dny jen snila, poletovala s hlavou v oblacích. Reálný svět jako kdyby neexistoval nebo alespoň pro mě ne. A nestarala jsem se o to. Bylo to tak lehčí, byla jsem tak svobodná a bezstarostná.


A dnes? Dnes...
...skoro nejsem doma a když, tak jen na otočku. A nebo se učím. Nebo spím. Ale toho volného času je až žalostně málo. Už si ani nepamatuju, kdy jsem si naposledy jen tak sedla třeba k počítači a zahrála si nějakou dobrou hru. Pořád lítám po městě sem a tam a obíhám kroužky a akce a...
...mám přátele. A přítele. I to zabere spoustu času. Neříkám, že by to bylo něco špatného, ale taková lehce introvertní duše, za kterou se považuji, potřebuje míň společenských událostí a více času sama zavřená v pokoji. Proč je tak těžké je odmítnout? Ještě stále jsem nepřišla na vhodný poměr přátelé : přítel : rodina : škola : čas pro sebe.
...už rodiče nemusím přemlouvat. Je to zvláštní, ještě pořád jsem si na to nezvykla. Už to nejsou žádné dlouhé dialogy a vypjaté situace a strach se připomenout, protože svou účast na nějaké akci potřebuju vyřešit, ale nechci vyprovokovat hádku. Jen prostá otázka "Kde budeš?" A pak "Kdy se vrátíš?" A občas je kloudná odpověď i "zítra" nebo třeba "pozítří".
...se starám o své vzdělání. Vlastně ani nevím, jak se to stalo. Prostě mi přeskočilo a řekla jsem si, že letos se budu učit. A je to fuška. Nevím, jestli jsme toho měli tolik i jindy, ale mám pocit, že tak moc času jsem škole nevěnovala za celý svůj život (dohromady). A na některých známkách to jde i trochu vidět.

Dnes už na snění nezbývá moc času. A mě to děsí a bojím se. Na jednu stranu je to v mnoha směrech skvělé, na druhou se jen těžko snažím udržet krok a sama sebe se ptám - takhle vypadá dospělost? Asi se to už nezlepší, že? Bude to horší? A není to brzy?

Cítím se jako víla, kterou odvedli z jejího domova a zavřeli do klece. Nezbývá nic než jen vzdálená vzpomínka, ale čím více se k ní upínám, tím silnější jsou mříže. Právě ona je tím, co mi brání otevřít dvířka. Je to moje vlastní vězení, moje skleněná bublina, která mě chrání před tvrdou realitou. Brání mi zvyknout si, zapadnout. Ale tvoří se v ní praskliny, za chvíli budou všude jen střepy.
Zní to jednoduše: buď zpřetrhám pouta a začnu žít, nebo budu dál chodit s hlavou v oblacích a zůstanu vězněm.
Co ostatní? Přizpůsobili se životu v normálním světě, nebo si také nesou svou neviditelnou klícku? Nejsem si jistá, skrz mříže je zahlédnu málokdy. Připadají mi stále stále stejní, to jen já se měním. Pomalu smývám svou pohádkovou tvář. Ještě ne, ještě ji nechci ztratit!
Cítím se jako víla, které ustřihli křídla, aby neuletěla. Ale já si najdu nová. Zase se naučím snít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kika Kika | E-mail | Web | 22. listopadu 2015 v 10:21 | Reagovat

Svým způsobem mě dospělá jej život taky děsí :) každý má svoje pro a proti a věřím ze ty pomyslný křídla někde zase najdeš a v rámci toho nového světa se naučíš zase snít ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama