Cesty autobusem

13. ledna 2016 v 21:42 | Bludička |  Žila, jak jí radila vášeň
Sedím na sedačce a dívám se z okna. Občas se můj pohled stočí i na ostatní pasažéry, pozoruju je a přemýšlím o nich. Pak mě upoutá jedna slečna. Má dlouhé blonďaté vlasy a oči se jí lesknou, jako by měla každou chvíli plakat. A potom si rukou otře tváře a mě je všechno jasné. S někým telefonuje a já si říkám, že bych za ní ráda šla a zeptala se jí, jestli je vše v pořádku. Jestli jí můžu nějak pomoct. Jenomže pak mi dojde, jak prázdná to jsou slova. Samozřejmě, že nemůžu. Vždyť ji ani neznám, nevím ani zbla o jejích problémech. Takové otázky cizích lidí spíš polekají. Nemluvě o tom, že s někým přes mobil hovoří, teď by to bylo navíc velmi neslušné.
 

Co dělám v neděli večer

10. ledna 2016 v 22:00 | Bludička |  Žila, jak jí radila vášeň
Dnes jen tak sedím v posteli a sleduju, jak se Popelčin střevíček mění v dlažební kostku, kterou házím do okna.

První vztah je zábava. To ale jen do chvíle, kdy se z něj nestane katastrofa.

A tak jen tak sedím v posteli a sleduju, jak se člověku, na kterém mi pořád záleží, ale už jinak, než ze začátku, láme srdce. Mou vinou.

Viděli jsme se naposledy ve chvíli, kdy mi řekl, že doufá, že se nevidíme naposledy. Ano, utla jsem to přes internet, nedokázala jsem mu to říct do tváře. Znova. Teď se se mnou už nikdy v životě nechce vidět.

Cítím se kvůli němu špatně. Ale jen kvůli němu, mou duši to netíží.

Jako kdyby někdo otevřel dveře od klece, najednou jsem tak nějak lehčí, cítím se svobodná. Vztah pro mě byl vězení.

Možná to byla jen hloupá hra s nitkami citů, nevím, co jsem si myslela. Zato vím moc dobře, co si myslím teď. Napadá mě, že jsem mu zničila život. Chce se vzdát všeho, co jsme měli společné. I kamarádů a akcí. Nevěřím tomu. Ale co když...

Vlastně je mi to jedno. Jsem k tomu lhostejná, jsem lhostejná k světu.

Ať si dělá co chce.

Hledání Tajemného prince

31. prosince 2015 v 23:04 | Bludička |  Žila, jak jí radila vášeň
Potkala jsem ho možná tak před rokem a od té doby ho nemůžu pustit z hlavy. Spojuje nás jediné slovo. "Ahoj", víc jsem mu nikdy říct nedokázala a bojím se, že víc mu ani nikdy neřeknu. Bojím se, že jednoho dne z mého života najednou zmizí a já najednou budu postrádat letmé úsměvy. Nevím, kdo to je. Neznám jeho jméno ani věk, vlastně o něm nevím vůbec nic. Je to můj Tajemný princ. Možná tak trochu sen, přelud, protože už jsem si toho o něm navymýšlela víc věcí, než kolik se mi kdy podaří zjistit. Chci vědět, kdo je to. A ne jen jméno nebo věk. Chci znát jeho příběh, charakter. Jeho duši. A může být mým Novoročním předsevzetím, protože každý přece ví, že ta se neplní...
 


Potkala jsem Štěstěnu

27. prosince 2015 v 15:00 | Bludička |  Žila, jak jí radila vášeň
Na Štědrý den jsme šli na procházku. Má rodina a náš průvodce, zlatooká kočka, na kterou už žádné dítě ve vesnici nekřikne jinak než Tajný agent. A já nejsem výjimkou, vždyť jsem to pojmenování sama vymyslela. Kočka tak vážená, že kvůli ní máme ve sklepě konzervy s kočičím žrádlem, přestože sami žádnou nemáme. Tak vážená, že přestože by se mohla protáhnout dírou v plotě, branka se zavírá až v okamžiku, kdy projde. Ona není naše, není ani nikoho jiného. Je jen a jen svoje, je tam, kde se jí zrovna hodí být. Řekla bych nestálá jako sukně kurtyzány, ale to bych jí křivdila. Spíše jako samotný Gandalf Šedý, později řečený Bílý. Jde s vámi, doprovází vás, ale dokáže se ztratit jako stín, jakmile potřebuje.
Tam na cestě, pod dozorem jehličnatých velikánů, jsem potkala Štěstěnu. Zastavila mé kroky a požádala mě, ať obrátím pohled k zemi. A já tak udělala, protože krásným vílám se nemá odporovat. Mezi mechem a borůvčím, mezi hlínou a větvemi připomínajícími paroží, jsem si našla žezlo.

Snová a reálná, letní a zimní

23. prosince 2015 v 20:55 | Bludička |  Přemýšlela o slovech
Poslední dobou mám pocit, jako kdyby se celý můj život měnil. Není to ale životem, je to mnou. Z loutkařem se stávám loutkou, to, co jsem dříve řídila, najednou řídí mě. Už neovládám své příběhy, to ony ovládají mě. Jestlipak je naruby všechno? Pokud ano, stejně, jako jsem si dříve vymýšlela já je, tak si teď i ony jen vymýšlí mě. Stávám se chimérou, denním přeludem. Snem.
Stávám se nikým, můj život ztrácí barvy. Čím více vybarvuji příběh, čím skutečnějším ho činím, tím jednobarevnější je realita. Možná už se mi najednou nelíbí. Co když v ní už žít nechci? Bojím se jí, chci se před ní schovat. Být sama se svou fantazií. Ale zároveň se bojím i něčeho jiného - zabíjím tak všechno, co je mi drahé, zpřetrhávám pouta, která jsem tak dlouho budovala. To je přeci špatně! Nemůžu se před opravdovým světem schovat, nemůžu se tvářit, že neexistuje! Jenomže návrat je tak těžký, tak moc těžký! Sama to nezvládnu. Nemůžu čelit opravdovosti sama. Pomozte mi! Přitáhněte mě zpátky!
Vedu vnitří boj. Mezi tou, která chce žít a tou, která by snila.

Němé tváře v davu

20. prosince 2015 v 22:12 | Bludička |  Žila, jak jí radila vášeň
Ideální svět. Zní mi to striktně, pravidlově. Příliš reálně a rutinně, přestože ta představa toho v sobě má tolik snového. Svět není ideální a asi všichni víme, že ani být nemůže. Přesto se snažím chovat, jako kdyby to nebyla pravda. Ano, občas ignoruji, co zlého se děje ve světě, ale o tom se teď bavit nechci. Chci mluvit o přístupu k lidem. Ne k přátelům nebo známým. K cizím lidem. K těm, které potkáváte každý den na ulici. K těm, kteří jsou pro vás možná jen prázdnými tvářemi, davovým šuměním. Skoro jako kdyby ani neexistovali, že? Ale oni existují. Jsou stejně reální jako vy nebo jako já.
Spousta lidí má představu, že v ideálním světě se k sobě všichni chovají hezky. Ale to se nevztahuje jenom na přátele a rodinu, víte? Mám pocit, jako kdyby si to občas lidé neuvědomovali. Nebo žijí v utkvělé představě, že ideální svět neexistuje a proto se ani nemusí snažit se podle něj chovat. Já se snažím. Snažím se dělat dobré skutky, snažím se usmívat a být milá, i když se na to zrovna necítím. Alespoň k těm cizím lidem. Přátelům pak pláču na rameno a stěžuji si, to ale ti cizí vědět nemusí. Mají svých problémů dost a já se snažím jim to ulehčit. Usmát se, pustit je na sedadlo v MHD, poradit s cestou. Co na tom, že se mě na ni nikdo neptal? Nepotřebuju, aby se mě lidi ptali na cestu, ne? Ta paní vypadá očividně ztraceně, ten pán, se kterým mluví přes telefon, neví, kde ji najde. A já vím, kam potřebuje, to místo, o kterém se baví, znám. Možná jsem vlezlá, poslouchat cizí rozhovory je neslušné a možná mi do toho nic není. Ale když už jsem to zaslechla, pomůžu.
To není o tom poslouchat cizí rozhovory. Je to o tom všímat si svého okolí. Ty němé tváře v davu mají také své příběhy, i když je neznáme. Pochválím vlasy cizí holce, usměju se na nemluvně v kočárku. Možná děsím introverty, možná budu pro naprostou většinu lidí divná. Ale zamyslete se nad tím. Proč je to tak moc divné? Na vesnici by to nikomu ani nepřišlo, to jen ve městech si jsou lidi nekonečně vzdálení. Hned za vším hledají špatné úmysly. Ale najdou se i tací, kterým to zlepší den a těch je většina. Také by mě to potěšilo. Nebuďte morousové, pojďte dělat dobré skutky a uvidíte, třeba se vám to někdy vrátí. A i kdyby ne, budete mít lepší pocit. Svět bude zase o něco víc ideální.

Hledej ve slovech

12. prosince 2015 v 21:32 | Bludička |  Přemýšlela o slovech
Ztrácím se a zároveň nacházím. V každičkém slově, které jsem kdy napsala. V každé větě, v každěm příběhu, kterému jsem kdy vdechla život. Jsou mou součástí, tak jako je Slunce součástí oblohy. Nemusí být vždy vidět, ale vlastně nikdo nepochybuje o tom, že tam je.
Slova jsou mým životem, mou vášní. Občas přemýšlím, co bych dělala bez nich. Ale odpověď neexistuje, protože potom bych to už nebyla já, byl by to někdo jiný. Bez nich bych nikdy nenašla sama sebe - protože cesta k mému já je slovy dlážděná.
Díky příběhům jsem našla své životní vzory, své hrdiny každodenních dnů. Své cíle, své koníčky a sny. Svůj vlastní malý svět, své nereálné společníky - postavy, které tady pro mě vždy budou.
Myslím si, že spousta lidí zastává názor, že to, jací jsme, z nás dělá kolektiv. Ale ze mě dělá kolektiv někoho jiného. Ve škole jsem jiná než doma nebo v létě na táboře. Potom se nabízí otázka, které to já je správné. Pro mě je to to, které píše a tvoří a sní. To, které je volné a žije ve svých předtavách. Protože tehdy, když jsem o samotě, si přijdu nejvíc svá.

Střepy tužeb

28. listopadu 2015 v 19:59 | Bludička |  Přemýšlela o slovech
Kolik věcí začíná a kolik věcí končí? Každým dnem, každou sekundou? Pověz mi to, čase. A nebo ne, budu hádat. Potom je můžeme počítat spolu. Plakat pro ně a smát se jim. A doufat. Doufat, že na ně nezapomeneme, že v nás něco zanechají. Ať už to bude krásný pocit, připomínka toho, že nejsme sami, nebo třeba poučení, abychom své chyby neopakovali. Ale buď opatrný, neodepisuj věci dříve, než si budeš jistý, že jsou za tebou. A ani poté ne. Příběhy mívají pokračování a události mívají následky.


Tehdy jsi řekl,
že nic není věčné.
Já neslyšela.

Teď pláču, doufám,
že jednou zase vstanu
ze střepů tužeb.

Ze střepů tužeb,
které jsi mi poházel
na bílý polštář.

Živote...? Jsi to ty?

19. listopadu 2015 v 21:41 | Bludička |  Žila, jak jí radila vášeň
Nepoznávám tě, živote. Vždy jsi pro mě vypadal jinak, byl jsi bezstarostný a volný jako pták. Plný kouzel a fantazie. Ale teď je něco jinak, co se změnilo? Já to vlastně ani sama nepoznám, ta změna se připlížila moc pomalu, než aby ji kdo postřehl. A najednou se člověk rozhlédne a zjistí, že místo v rozkvetlé aleji stojí na horkém písku. Pálí mě do chodidel, bolí to, když si vzpomenu na stín stromů. Ale zároveň jsem šťastná, protože i tahle krajina je krásná, jen jiným způsobem. Je divoká, je cizí. Je nová a neprobádaná. Ale už to není můj život. Nebo ano?

Za poslední dva roky se můj život změnil k nepoznání. A já si to uvědomuju čím dál tím víc. A já se změnila taky. Najednou si nejsem jistá, nakolik jsem s tou změnou spokojená. Ano, většinou mi to tak vyhovuje a jsem tak spokojená. Ale.

Dřív jsem...
...měla celý víkend jen pro sebe. Mělo to svá pro i proti, měla jsem spoustu času dělat cokoli se mi zlíbí, ale vlastně jsem si to neuvědomovala. Nevážila jsem si volna, protože ho bylo příliš. A mrhala jsem s ním, to plítvání mi teď přijde strašné.
...musela rodiče dlouho a složitě přemlouvat, když už jsem někam chtěla jít. A nejednou se mi stalo, že to bylo tak úmorné, že mě to stálo veškeré síly a já už se na danou akci vlastně ani netěšila.
...celé dny jen snila, poletovala s hlavou v oblacích. Reálný svět jako kdyby neexistoval nebo alespoň pro mě ne. A nestarala jsem se o to. Bylo to tak lehčí, byla jsem tak svobodná a bezstarostná.

Podzimní metafory

14. listopadu 2015 v 20:04 | Bludička |  Přemýšlela o slovech
Slova jsou jedno z nejopravdovějších kouzel v našem světě. Jednu věc můžete říct tisíci způsoby, vyvolat různé emoce i představy. Vyprávět příběhy. Vyjádřit city i sitauce, zachytit prchlavost okamžiků. Popsat svou duši.
Už jsem říkala, že mám ráda podzim a určitě nebudu sama. Přemýšleli jste ale někdy nad tím, kolika různými způsoby se o něm dá napsat? Jak moc různorodě může působit podle toho, kdo se na něj dívá? Když se na něj dívám já, vždy mě napadají obrazy. A slova a věty.

Můžete používat spoustu neotřelých metafor a vytvořit tak z obyčejného stromu něco kouzelného:
Stromek se naklání přes zábradlí balkonu, na kterém stojí, jako kdyby se snad snažil přiblížit vytoužené zemi. Na druhém břehu je vždy tráva zelenější, říká se. Ale on kolem sebe žádnou trávu nemá a jeho listí připomíná spíše paletu roztržitého umělce, který se shlédl ve žluté a pistáciové, než svěží zelenou louku, kterou bývalo předtím. Nedočkavě se třese a některé jeho trsy visí až podivně nízko na tenounkých větvích, vypadají jako slaňující se horolezci. Asi chtějí co nejdál od elegantně pokrouceného kmenu, ze kterého se šíří podzim.
Ten strom je jako ornament plný spirál a kliček. Ornament by se ale na pokyn vánku neroztančil jako zvonkohra.

Kam dál